historie

Již v dobách, kdy naši předkové začali lovit kolektivně, bylo nutné se při lovu nějakým způsobem dorozumívat. Volání a halekání v nepřehledném terénu, kde se zvěř nejčastěji skrývá, zanikalo. Nedostačovala síla lidského hlasu, nebylo možno se dorozumívat optickými nebo jinými signály. Člověk – lovec přišel záhy na to, že se dá vyloudit zvuk na ulitu mušle, dutý tuří roh nebo sloní kel, a že toto troubení se odlišuje od jiných přírodních zvuků. Proto začaly být zvířecí rohy používány jako signální nástroje. Jejich silný hlas umožňoval dorozumívání na velkou vzdálenost. Sloužily lovcům, pastevcům i vojákům středověkých armád. U nás jsou lovecké trubky zhotovené z rohů skotu zmiňovány ve výbavě panovnických loveckých družin již v počátcích našich národních dějin. Rohy ohlašovaly v lesích nalezení zvěře a také pomáhaly svolat při lovu rozptýlené a zbloudilé lovce i psy. Tímto postupným vývojem vznikly lesní rohy.

Lovecké rohy z mosazného plechu vznikly ve Francii pro potřebu parforsních honů. Velikost nástrojů byla volena tak, aby si je pikéři při jízdě na koni mohli navléci přes rameno. V prostředí parforsních honů se hra na lovecké rohy vyvíjela od jednoduchých signálů k hlaholům – fanfárám a k prvním kompozicím lovecké hudby. Zejména uvítací fanfáry zaznívaly stále bohatšími melodiemi.

Jak se dostalo lovecké troubení do Čech? První lesní rohy byly do Čech dovezeny v roce 1680 z Francie, dovezl je František Antonín hrabě Šporck. Jeho dva myslivci, Václav Svida a Petr Röhlig, se později ve Francii vyučili troubení na lesní roh. Tito dva hráči vychovali první generaci hornistů v Čechách.

V 19. století parforsní hony upadaly. V myslivosti se zachovalo pouze troubení na malou borlici, které se stalo tradičním mysliveckým zvykem. Hlas borlice připomíná slavnostní ráz společných honů, pomáhá při řízení lovu, vzdává se jím pocta ulovené zvěři.